HISTORIE
Dějiny zámku Navarov jsou úzce spojeny s hradem Navarov. Konec existence navarovského hradu je úzce spojen s majitelkou Gertrudou de Lamotte, která jej 8. března roku 1627 koupila od Albrechta z Valdštejna.
Gertruda de Lamotte vstoupila do držby a správy navarovského panství v období probíhající třicetileté války. V jejím průběhu pak pocítila tvrdý dopad vojenských akcí, které se odehrávaly v nejbližším okolí.
Potíže spojené s vojenskými akcemi nastaly vlastníkům Navarova především poté, kdy se v Boleslavském kraji objevily v závěru 30. let 17. století švédské oddíly a v květnu 1643 dobyly také Navarov. Odtud pak nemilosrdně drancovaly kraj.
Osvobodit hrad se podařilo až v lednu 1644, kdy švédská posádka konečně kapitulovala.
Pobořený Navarov sloužil po osvobození již jen jako místo s císařskou posádkou. Zpráva z 22. června 1644 je poslední, v níž se ještě počítalo s dalším využitím starého hradu. O jeho osudu totiž bylo mezitím rozhodnuto na nejvyšších místech. Téhož dne, tedy 22. června 1644, byl císaři Ferdinandovi III. odeslán list se žádostí o zbourání „zámku“ Navarova a zámku Teplice, za což se přimlouval kromě jiných také nejvyšší císařský velitel Gallas. Dne 29. června 1644 proto byl vydán rozkaz císaře Ferdinanda III. místodržitelům ohledně hradu Navarova. Císař v rozkazu uvedl, že jelikož hrad Navarov se v poslední době za švédského vpádu stal útočištěm různých živlů k organizování vpádů do Čech, nařizuje ho zbořit. Na počátku září téhož roku pak bylo bourání hradu zřejmě skončeno. To tedy byla tečka za existencí navarovského hradu.
Po Gertrudině úmrtí přešel majetek na její potomky. „Pustý zámek Navarov s tamtéž se nacházejícím pustým neboli vypáleným poplužním dvorem“ a dále tři mlýny a vesnice Vlastiboř, Jílové, Loužnice, Kracíkov, Zásada, Držkov, Plavy, Bohdalovic, Haratice, Lhotka a Malá Olešnice připadl na Marii Angelu s manželem. Díky výpovědi písemných zpráv víme, že se stavbou raně barokního navarovského zámku bylo započato majitelkou Marií Angelou v roce 1664. Stavba hlavní zámecké budovy byla dokončena roku 1666, kterým je datován bosovaný vstupní portál do kaple. Díky sňatku její dcery Marie Markéty v roce 1665 za Pavla z Ehrenburgu, navarovský zámek poté náležel Markétiným a Pavlovým potomkům až do roku 1873, kdy skončila vláda Ehrenbergů v Navrově.
Jeho nový majitel August Rudolf Freudenberg, liberecký tiskař, jej společně se dvorem ve Vlastiboři zakoupil za 325 000 zlatých. Navarov však vlastnil jen dvanáct let. V prosinci 1885 totiž uzavřel smlouvu s Františkem Nerradtem a na jejím základě mu statek Navarov se dvorem Vlastiboř prodal. František Nerradt poté vlastnil Navarov dalších deset let. Na základě odevzdací listiny z 9. června 1891 a výkazu o rozdělení majetku bylo v roce 1891 vloženo vlastnické právo k navarovskému statku mezi Františkovy potomky, kteří pečovali o správu statku společně, nicméně během října 1895 uzavřeli trhovou smlouvu o prodeji s JUDr. Janem Vaníčkem, jemuž poté bylo vloženo vlastnické právo k navarovskému statku.
Jan Vaníček držel navarovský statek ve vlastní správě do roku 1909. Poté však učinil vyrovnání se synem Vilémem a v červenci 1909 bylo vlastnické právo ke statku vloženo právě Vilému Vaníčkovi. Nový majitel vlastnil statek i po roce 1918. Podle popisu z roku 1933 pečoval o 365 ha veškeré půdy, z toho o lesní plochy rozlohy 325 ha, dále o poplužní dvůr Navarov, který však tehdy pronajal Václavu Slachovi, a o bývalý pivovar, pronajatý jako pivní sklad pivovaru v Hrubé Skále. Výroba statku proto byla soustředěna na užitkové a palivové dříví.
Vaníčkovi udrželi vlastnictví statku i přes období druhé světové války, konec pro ně však znamenal rok 1948. Již 23. března 1947 vydalo ministerstva zemědělství oznámení o zamýšleném převzetí všech nemovitostí, které jsou předmětem revize pozemkové reformy. Pod strohou formulací se neskrývalo nic menšího než konec jejich pozemkového vlastnictví. Zpočátku se situace nezdála být tak špatná, neboť prvotně se mělo jednat údajně o pouhou revizi a případné převzetí nemovitostí, pokud přesahovaly výměru 50 hektarů. 22. června 1948 proto proběhlo v Navarově jednání právě ve věci převzetí části zbytkového statku. Jednalo se přitom zejména o lesní plochy. Jednání však nabylo zcela jiného tónu v okamžiku, kdy padla zmínka o vlastnictví zemědělské půdy. Rodina tak poté přišla o veškerý majetek.
Bývalý navarovský statek tak v roce 1948 zanikl. Pozemky byly rozděleny mezi lesní závody a příslušná zemědělská družstva, která si rozebrala rovněž jednotlivé objekty. Budovy zámku a poplužního dvora užíval Lesní závod Jilemnice, zámecká budova pak byla předána před rokem 1961 národnímu podniku Seba Tanvald ke zřízení ubytovny pro zaměstnance. Podnik ho poté užíval až do roku 1990.